Na této stránce jsou povídky s homosexuální tématikou. Pokud vás toto téma znechucuje, odejděte.
Na originální povídky si nárokuju autorská práva. Co se týče fanfiction, postavy patří jejich autorům. Tyto povídky nejsou sepsány za účelem zisku.
Za každý komentář k jakékoli povídce budu velice vděčná.

MŮJ DRUHÝ (AKTIVNÍ) BLOG - ZDE
Obnova blogu- Info

A venku zuřila bouřka dál

28. září 2012 v 20:21 | Aliya Midnight |  Jednorázovky
Název povídky: A venku zuřila bouřka dál
Fandom: Sherlock BBC
Autor: Aliya Midnight
Beta: Voldy
Pár: Jim Moriarty/ Sebastian Moran
Varování: 12+
Shrnutí: Po Jimově smrti je Sebastian na úplném dně.


Venku zuřila bouřka. Kapky deště bubnovaly o okna a na obloze se blýskalo. Sebastian unaveně seděl na svojí polovině postele a pozoroval dění venku. Ulice byly liduprázdné. Byla noc a k tomu ta bouřka. Kdo by asi tak byl venku?

Bouřka. Jim se bál bouřky. Byla to jeho jediná slabost. Jim mohl ovládat kohokoli, ale ne počasí. Bouřky byly silnější a nebezpečnější než on a to ho děsilo. Kdykoli byla bouřka, zalezl do postele a přehodil si přes hlavu přikrývku, aby utlumil ty strašné zvuky. Sebastian ho pak nalezl třepajícího se pod peřinou s vyděšeným výrazem v očích. Proto si ho vždycky přitáhl k sobě, obtočil kolem něj své silné paže a šeptal mu do ucha uklidňující slova. Jim se poté buď uklidnil, nebo usnul.

Jenže teď venku zuřila bouřka a Sebastian byl v posteli sám. Vedle něj nebylo žádné třepající se tělo stočené v klubíčku. Byl sám. Sebastianovi proti jeho vůli ukápla slza z oka. Otočil se na druhou polovinu postele, kde mělo ležet další tělo. Nic. Bylo prázdné. Sebastian vzal polštář a přitiskl si ho k sobě. Voněl po Jimovi. Po jeho nádherném, geniálním a naprosto psychopatickém milenci. Jenže ten byl pryč. Mrtvý. A Sebastian tu byl sám.

Ze Sebastianových očí se spustil vodopád slz. James Moriarty nikdy nebral ohled na ostatní. Na nikoho. Kromě Sebastiana. Sebastian byl jeho. Patřil mu tělem, duší, myslí i srdcem. Sebastian se nebál mu odporovat, nebál se ho kritizovat ohledně jeho špatných návyků, nebál se mu připomenout, že i on je pouhým člověkem. A Jim to přijímal. Poslouchal Sebastiana. Věřil mu. Jako jedinému člověku na světě.

Sebastian Moran. Jimovo eso v rukávu. Jimův milenec. Jimův přítel. Jimův bojovník. Jimův sniper. Jimův tygr. Jimův Sebby.

James Moriarty. Sebastianův šéf. Sebastianův milenec. Sebastianův přítel. Sebastianův vlastník. Sebastianovo bezmocné kotě. Sebastianův Jimmy.

Sebastian tomu stále nemohl uvěřit. Nemohl uvěřit, že Jim je mrtvý. Stále jako poslušný tygr vyčkával, jestli mu na mobil nepřijde zpráva s informacemi o jeho dalším terči. Několikrát stál před dveřmi v době, kdy se Jim vracel domů a vyčkával, kdy se Jim vrátí domů. Když se ani po dvou hodinách dveře neotevřely, Sebastian se v slzách svalil na studenou podlahu.

Sebastianovi bylo ze sebe špatně. Přísahal na svůj život, že bude Jima chránit do svého posledního dechu. A nakonec se ten blázen zastřelil sám. A nechal Sebastiana samotného. Bez vysvětlení. Samozřejmě, že Sebastian tušil důvod, proč to Jim udělal. Ale nechtěl na to ani pomyslet.

Sebastian pohlédl na svou levou ruku. Na prsteníčku se hrdě pyšnil stříbrný prsten. Jim si chtěl sňatkem doživotně pojistit Sebastiana. Jenže se zastřelil dřív, než to stihnul udělat. Mohli být spolu. Spolu a šťastní. Jenže Jim prostě musel rozehrát tu svoji praštěnou hru se Sherlockem Holmesem a kvůli vítězství se musel zastřelit.

Sebastianovi z toho bylo špatně. Bylo to, jako by ho Jim podvedl. Byl na pochybách, jestli vůbec kdy jeho láska pro Jima něco znamenala. Byla proto Jimova slova lásky opravdová, nebo to byly jen pouhopouhé bezvýznamné lži? Sebastian si nebyl jistý ničím. Kromě jedné věci. On Jima miloval. Víc než cokoli na světě.

Sebastianovy slzy smáčely polštář, ale jemu to bylo jedno. Teď si on připadal jako bezmocné kotě. Ze silného tygra se stalo malé bezmocné kotě. Kdyby tu byl Jim, zchladil by ho nějakou poznámkou a Sebastian by byl v pohodě. Jenže kdyby tu teď Jim byl, Sebastian by neplakal jako malé dítě.

Během prvního týdne po Jimově smrti byl pouze naštvaný. Rozbíjel věci v jejich bytě, cvičil si jeho střelecké schopnosti na nevinných lidech. Někdy dokonce i na dětech. V druhém týdnu jeho zlost na Jima přebyla jeho zlost vůči sobě. Nakonec seděl v jejich bytě a brečel.

Zřídkakdy jedl. Jíst bez Jima nemělo smysl. Při jejich společných snídaních, obědech či večeřích nakonec vždycky musel nakrmit Jima. Jinak by Jim nesnědl vůbec nic. Jim na oplátku krmil jeho. Jima od té doby aspoň trochu bavilo jíst. Jenže bez Jima, Sebastianovi připadalo jídlo bez chuti.

Zřídkakdy spal. Neměl důvod spát. Bez teplého těla přitisknutého každou noc k němu nemělo smysl spát. Jim ho kolikrát zaměstnával prací skoro 24 hodin denně. Na spánek Sebastian neměl čas. Teď měl spánku, kolik jen chtěl. Jenže on nespal, protože nebyl unavený. Spal jen tehdy, když skoro celý den probrečel. Jediná věc, která ho dokázala uspat.

Zřídkakdy chodil ven. Neměl žádné povinnosti. Neměl žádné úkoly od Jima. Neměl prostě venku, co dělat. Všude ve vzduchu byla radostná atmosféra. Všude poskakovaly šťastné děti se svými kamarády. Na každém kroku se objímaly páry. Sebastian to nechtěl vidět. Protože on byl sám. Bez přátel. Bez svého snoubence.

Výsledkem bylo, že byl bledý, pohublý. Jeho oči nepěkně zdobily černé kruhy. Vypadal jak obživlá mrtvola. A pravdou bylo, že se tak i cítil.

Sebastian nenáviděl svůj život a tu náhlou temnotu, která ho obklopila. Nechtěl nic jiného, než být s jeho Jimem. Vstal z postele a šel ke skříni. Otevřel ji a vytáhl z ní jednu svou zbraň a jeden jediný náboj. Vrátil se zpět na postel. Nabil zbraň a chvíli ji nečině držel v ruce. Hlavou mu běžely vzpomínky na jeho Jimmyho. Každá nádherná vzpomínka na jejich společné chvilky v posteli, na jejich mazlení na pohovce, na Jimovy špatné i dobré nálady. Prožili toho spolu hodně. Jenže teď byl všemu konec. Jim byl mrtvý a Sebastian sám nešťastný. Nemělo to smysl. Bez Jima už Sebastianův život neměl žádný smysl.

Sebastian si pomalu přiložil zbraň k pravému spánku. Zavřel oči. Jeho dýchání se zrychlilo a srdce mu začalo silně tepat.
,,Miluju tě, Jimmy. Tak hrozně tě miluju.ˮ zašeptal tiše a přitlačil si zbraň k spánku tvrději. Pomalu přesunul prst na spoušť. Zhluboka vydechl. Zmáčkl spoušť. Jeho bezmocné tělo padlo na postel. Oči zavřené a na tváři malý úsměv.

Byla to silná rána, ale kvůli silným hromům venku ji nikdo nemohl slyšet. Ze Sebastianovy rány vytékala teplá krev. Jeho tělo každým okamžikem chladlo, dokud nebylo chladné úplně.

A venku zuřila bouřka dál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbila se ti povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Merope Merope | Web | 29. září 2012 v 17:02 | Reagovat

Seb to mal teda ťažké bez Jima.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama